Dlaň měkce podpírá mé čelo zachmuřené.
A šero přilétá... V mé mysli houslí snění...
Kam’s v dáli, daleko mám touhu zatoulat se
v svém rozdychtění.
V říš’ luznou Japonska (ó, čárné Nipponari!),
do země oblaků a uměleckých vznětů
a svátků chrysanthem
i broskvoňových květů.
A kdyby přepadl mne opět lstivý smutek,
tu oči potopil bych v květů vodopád,
bych poznal, omlazen, jak nádherno je žíti
a v slunci rozkvétat.