Prší mhou tesknou do šera
zádumčivého večera...
U okna sedím s ženou svou,
s ženou svou, sestrou, milenkou.
Slyším sten deště vzlykavý:
„Což moje srdce churaví...?“
Prší mhou z šera do šera
rozteskněného večera...
Slyšíš ten šum, ston, stesk a sten?
„Nešťasten, šťasten, nešťasten...“
V listoví štká sten deště jen,
zíráme v sebe, zříme ven;
mdlo venku, v srdci, kolkolem:
„Budeme šťastni, nebudem’?...“
Prší mhou tiše do šera
bezútěšného večera...