Má pracovna hostí obraz, jejž maloval čas:
je jak harfa vichru, přetavená v duhový střechýl,
jak kolotoč smyslů, jenž vozí přeludy tohoto i jiných světů,
jak séance očí, jež zkoušejí medijní kresby,
jak kouzelná obálka, v které se tají i vlásenka,
jak nástin sochy tesané do ohně, vodstva i vzduchu,
jak televise, jež zajala vzpomínku s hvězd,
jak rozmarýn všednosti, jenž má tvářnosti moře,
jak hedváb nebe, jenž laská osetý úhor,
jenž mění se v kornout s pamlsky nebo ve filtr smutku,
jak skleněné dveře, jež vedou do příštích století,
neb jako revoluce, jež končí slavností práce.
To všechno (a jiné zjevy) řeční ke mně z rámu,
jejž tvoří minulost s budoucností,
je to obraz obrazů, jenž se podobá pendlovkám,
jejichž kyvadlo jako by ztuhlo
a přece utíká úžasnou rychlostí