Tichou plání vrávorala paní,
ve své dlaně hořké slzy lkala,
ve své dlaně zádumčivě štkala,
a dva chrti vrávorali za ní.
Do vesnice bylo slyšet lkání,
do vesnice, která v rokli stála,
v rokli tmavé pod zelenou strání,
na níž jabloň třetí leto zrála.
A za plotem žhnuly růže nachem,
plály rudě v temnu fialovém,
jež se chvělo ironickým strachem.
Bylo smutno v této noční době,
bylo smutno pod mechovým krovem,
bylo tehdá smutno jako v hrobě.