Za stolem za noční chvíle
sedí stará bílá paní,
sedí v těžkém zadumání,
v koruně a záři bílé.
Někdy straší lidi v hradě,
civí okny do komnaty,
chodí večer po zahradě,
choré ruce rozepjaty.
Tehdy vítr táhle skučí
v akaciích u jezera,
na něž luna světlo leje...
Půlnoc! V dáli zvony hučí
a jich nářek v tichu šera
alejí se žalně chvěje. –