Touho, ó, mučivá touho,
Všelidstvo objat chtít, zlíbat! –
Gejsíre lidského ducha!
Kteréhos dne jsem se vzbudil,
jakoby poznovu zrozen,
zábleskem kol sebe všechno
uzřel jsem v slnivém jasu,
pronik’ jsem záclonou dálky,
obdařen vesmírným zrakem,
cítil jsem rozpínat křídla,
v dřímotě složená v prsou.
Ohromný zářící kotle,
život v němž klokotá, kypí,
světe, můj plamenný květe,
kdo může vyjásat rozkoš,
kterou nám pohledy zlatíš,
kdo může vyjádřit bolest,
kterou nám ocelíš ducha?
Touho, ó, nezkrotná touho,
vykonat hrdinné činy!
Nejvyšší pohoří země toužil bych provrtat stroji,
průplavy chtěl bych zem’ žírnou
zbrázditi pro loďstvo světa,
v rakety nitru se řítit
k zvoucím nás bratrským hvězdám!
Vroucí, ó, kypící žití,
v dychtivých vlnách tvých, varu,
bouřícím vášněmi, chtěním,
poznávám ryzí tvou krásu,
plnost tvá, hrdost i sláva
v lidských se zjevuje činech,
v osvětném díle!
Ó, světe!
Všehudbou procitlých živlů
chtěl bych tvé ověnčit jméno,
kapelník vířících barev,
zpíjet se sférickou hudbou
soustředných slunečních soustav,
při které hvězdy se rodí, úrodné budoucí světy
s embryi životů příštích,
při které opakuje se od věků v prostorách Věčna
tvoření zázrak!