Ó touho, ó nesmírná touho
Všelidstvo objat chtít, zlíbat! –
Zázraku lidského ducha!
Kteréhos dne jsem se zbudil,
jakoby poznovu zrozen,
pojednou kol sebe všechno
uzřel jsem v slnivém jasu,
prozřel jsem v zamhlené dálky,
vesmírným obdařen zorem,
cítil jsem rozpínat křídla,
složená v dřímotě v prsou.
Ohromný zářící kotli,
život v němž klokotá, kypí,
světe, můj plamenný květe,
kdo může vyjádřit rozkoš,
kterou nám pohledy zlatíš,
kdo může vyjádřit bolest,
kterou nám ocelíš ducha?
Touho, ó nesmírná touho
vykonat hrdinné činy!
Nejvyšší pohoří země stroji bych provrtat toužil,
průplavy chtěl bych zem’ celou
zbrázditi pro loďstvo světa,
řítit se aeroplány k zvědavým
bratrským hvězdám!
Vroucí, ó kypící žití,
v závratných vlnách tvých, varu,
bouřícím vášněmi, chtěním,
poznávám ryzí tvou krásu,
plnost tvá, hrdost a sláva
v lidských se zjevuje činech,
v osvětných činech!
Ó světe!
Orchestrem procitlých živlů
chtěl bych tvé oslavit jméno,
kapelník vířících barev,
zpíjet se sférickou hudbou
soustředných slunečních soustav,
při které hvězdy se rodí, úrodné budoucí světy
s embryi životů příštích,
při které opakuje se od věků v prostorách Věčna
tvoření zázrak!