V myrt věnci sadů rajské krajiny,
v snech toužných písní vůní rosených,
v luk vzdechu, v trylcích fléten slavíků
jsi vyrůstala, kalich panenství
se rozvil na slunci
jak bílé růže div.
Jak přelud křehká, plachá cizinko,
tvých vlasů vlny sněním sezlátlé
a škeble dlaní s prstů vroubením,
jež na pobřeží ňader dřímají,
si maluji v svém snu.
Ach, dítě slasti, jež v tmu odešlo.
Co platno, že ti vpletli v kadeře
sléz, narcis, routu, slzy tuberos,
by omluvili bolest odchodu
již marným půvabem.
A léta letí... Hřbitov pustnoucí
sbor pěnic hostí láskou pějících.
Nechť radují se z jara života
a rozveselí dumné cypřiše,
v jichž stínu blaze spíš...
Nuž naslouchej jim v hrobky vězení. –
Viď, tušíš mízu v stromech prouditi.
V sklenících šílí vůně hyacint...
Jen pozvedni se v rakvi – zaslechneš
mé srdce touhou nýt!