Toť hostinec je dávný u silnice,
jež věnčena je srázným svahem skály;
v tůň půlnoční vždy v okně mžiká svíce
a poutníky, již bloudí, vítá zdáli.
Tam hostinským je Osud trpělivý,
jenž hostům svým, jimž život zbrázdil líce,
mok nalévá, jak Lethe opojivý,
v číš z ebenu, v němž vryto: Nikdy více.
Zde šílenství jen k harfě smutku pěje.
A zoufalství mdlým hráčům v kartách radí,
až ztratí všechno, sedí bez naděje,
co zatím Smrt, již věkem sešlá služka,
jim v komoře, kde na zdi kahan čadí,
v mdlém plápolu pak uchystává lůžka.