Na vycházkách světem
všude se potkávám s nimi,
jsou jako zakletí obři,
Gaiiny děti,
Titáni věčného mytu,
kteří prý v pravěku chtěli nebesa ztéci
a po strašném boji byli zdeptáni bohy,
již za trest je zakleli v kamenné moře.
To zápas byl Ohně a Vody,
jenž v době stvoření zuřil
a po němž teskní ohromné vrchy,
jak svědci bývalé vzpoury živlů.
Pak přišlo rostlinstvo, tvorstvo
a posléze Člověk,
prapředek lidí stanul na prahu prahor
a přece ni sledu po něm,
skály jen tvrdě mlčí
a tajemství střeží
pradávných dějin země.
Však člověku věrně slouží,
kameny své mu darují na jeho stavby,
vrcholy svými vábí jej k výším,
aby s nich objal nádheru země,
pohádku nebe,
v nitru svém živí pravěký Oheň,
který v nich čeká jak válečník bdělý
na zápol s Vodstvem, jež od stvoření
je soutěžníkem pevniny zemské.
Tak přísně stojí, mlčí
od věků k věkům
Giganti ztuhlí, strážcové lidstva
nesmírně staří a přes to úžasně mladí
(musí přec ještě prožít mnohý sen Země)
neb před lidstvem byli a po něm i zbudou,
když už Nikdo nepřečte stop,
jez do nich vtisklo