Slnivé, jásavé barvy rozstříknout chtěl bych v své zpěvy, vlajkami třepotavými ověnčit lodi svých vodstev,
z paprsků svátostných zornic rozklenout svítivý blankyt nad vroucím povrchem zemským, aby má blouznivá radost
dozrála v náručí slunce. Nebe mi milenku dalo, milenku luznější růží, hřející polibkem smavým
jižního žírného slunce, vonící pozdravem hájů myrtových, pomorančových, svěžím a ozdravujícím
úsměvem mořského vánku. V očí hře, milenko sladká, vesmír se zrcadlit vidím, slunce v nich krouží a hvězdy,
vzdálené bratrské světy, záhadné, překvapující, které mé poutají oko, hvězdáře nenasytného
hloubkami tvými a divy. V rukou tvých, milenko sladká, vznešenost ledovců mluví, netknuté sněhy tvé pleti
jiskří jak souhvězdí vloček navátých v pravěku země na hroty výsostných vrchů, ke kterým zvědavě stoupám,
pocestný nezměrně lačný rozhledu nadoblačného. V kštici tvé, milenko sladká, rašící zahrady cítím,
kořenný dech jejich lokám, smysly jež zpíjí a mámí, prochazeč očarovaný poklady přírody, nebes.
V ústech tvých, milenko sladká, milostných rozkoší urně, nacházím živoucí zřídlo, z kterého polibků víno
prýští jak pramének svěží, z něhož vždy tiším svou žízeň, hledáním znavený poutník. Tělo tvé, opojné tělo,
milenko blouznivě sladká, neporovnatelné tělo, které je souhrnem krásy, lidský zrak objat již může,
jarými pažemi chtěl bych k hvězdnému blankytu vznésti, podoben bájnému obru, nésti je, zářivě klidné,
v Olympu hodovní síně, kajícný Prometheovec, přísného božstva bych smířil hněv, který pojalo k lidstvu,
plamennou obětí bílou, jíž hořím!
Cookies on Poetry Cove