Zem’ roucho modré noci přiodívá,
a němý průvod dumných olší tkliví
u hladi řeky, v které odpočívá
srp stříbroskvoucí luny chladný, mživý.
V třtin loktech vánek snivý nápěv zpívá,
v mze měkce dřímou pole, pláně, nivy;
jak sníh se na ně s oblačen zář schvívá,
a v dálce chlumy jsou jak obří hřívy.
Toť chvíle, kdy se hejno mátoh rojí,
kdy plachá duše zlekána se bojí
v tmu jeknout hrůzou, jakou bývá štvána
vždy cestou, jež se v asyl Snění stáčí,
kde z houšti němě kyne mdlému spáči
již ztlívající, stářím chmurná brána.