Za vsí se táhnou louky vonící
mdlou vůní sena v únavném dechu
tichnoucích vánků, rozptýlených
v teplém přílivu srpnové noci.
Daleké louky, kde kvete ocún
a voní šalvěj v měsíčném šeru,
plašícím z větví ovocných stromků
legie hebkých motýlů nočních.
Háje, jež třesou se nemocnou touhou,
když z blízkých houští žaluje slavík
tichou svou píseň šedivé lásky.
Zde nalézá duše má zotavení!
Zde cítí dech nebe a marnost svých bolů,
a je šťastna na chvilku jak dítě,
jež uprchlo z těsné, ponuré síně,
jsouc zmámeno silicí divokých květů
a západem slunce hasnoucím v řece.