Za vsí se táhnou louky, jež dýší
mdlou vůní sena v únavném dechu
tichnoucích vánků, rozptylovaných
v přílivu teplém májové noci.
Daleké louky, kde kvete máta
a voní šalvěj v měsíčním šeru,
plašícím s větví ovocných stromků
legie hebkých motýlů nočních.
Háje, jež chví se nemocnou touhou,
když z blízkých houští žaluje slavík
tichou svou píseň šedivé lásky...
Zde moje duše zotavuje se!
cítí dech nebes, marnost svých bolů,
a je na chvíli šťastna jak dítě,
jež prchlo z těsné ponuré síně,
zpito jsouc krásou barevných květů
a nachem slunce, hasnoucím v řece.