Nad knihou zavřenou dumám,
jarní sen letí mi hlavou,
poslouchám vzpomínek píseň
soucitnou, trpnou a lkavou,
jako když na podzim vánek
rozmlouvá s vadnoucí travou.
Na hladi soumračné síně
vlní se jímavé zvuky,
podobné houslovým nářkům
v doteku vzrušené ruky.
Zdá se mi: Po moři snění
pluji v kraj mladosti snivé...
Vidím z tmy vyrůstat háje
dumavě šeré a tklivé...
Vidím v snách labuti černé,
ospale k zámku se šinou
po chladném zrcadle vody
pod lunou voskově sinou...
Z komnaty line se hudba
tlumená, důvěrně snivá;
v zajetí dálky k ní odkuds’
ženský alt žalobně zpívá.
Toť zpěv mé mladosti plaché,
jenž jak stesk v srdce se vloudil,
žel, že se odmlčel záhy
něžný hlas, který v tmě bloudil.
Až teď... Zas žaluje z dálky,
slabě však... V temnotě zmírá –
Procítám... V květech bdí stromy...
Líbá mne vonná noc sirá.