Stále víc se tmělo... Venku padal sníh,
bojácně se třesa, ulpěl na oknech,
hrkot vozů v šeru olivovém tich,
zaznívaje z dálky jako v polosnech.
V kamnech úpěl vítr. V staré komnatě
v lenošce jsem seděl v blahých vzpomínkách,
měsíc svítil oknem spoře, zapjatě,
v moje srdce tmavé útlou dlaní sáh’...
Venku bělaly se sněhem vlny střech,
který klesal s nebe jako šarpije,
v koutě komnaty jsem viděl v polosnech
rozšklebenou lebku mojí Marie.