Zamlklý kout. A v stínu javorů
se zvedá střecha sešlé hájevny;
pár květin, pažit, na nějž padají
větvemi stromů zlaté paprsky.
Čmeláci bzučí. Hvozdy ševelí.
A člověku je náhle v prsou mdlo,
je jak ta chýš, kde nudně žije se
a v zapomnění tiše umírá.
To milé místo. V dáli pěje drozd.
Sem přijde žena s nůší na zádech,
a z večera tu do tmy vyje pes,
jakoby někdo trpěl v stavení.
Má duše slzí... Stojím, dívám se
v ta okna malá, prostá, bez lesku;
je mi jak synu, jenž se vrátil z cest
a tuší, že už všichni umřeli.