Z večera v sadě drozdi umlkli
a kdosi velký kráčel do šera.
Byl nachýlen a vlekl těžký kříž.
A na skráních měl věnec trnový
a v srdci zármutek.
Když mimo kráčel, na mne pohlédl:
tvář jeho byla žalem sklíčená
a něžné oči na mne upíral,
jež byly vlídné, vlhké soucitem,
jak by mi odpouštěl..
Tak kol mne přešel. Zvolna ztrácel se
stín jeho, posléz zmizel z dohledu.
Tam v dáli, v dáli, v chladné temnotě,
kdos na mne čeká s lásky náručí!