Z večera všichni drozdi umlkli
a kdosi velký kráčel do šera.
Byl shrbený a vlekl těžký křiž.
A na hlavě měl věnec trnový
a v srdci bolest.
Když kolem kráčel na mne pohlédl:
a jeho obličej byl žalem sklíčený
a svoje zraky na mne upíral,
tak bolestně, tak soustrastně,
jak by mi odpouštěl...
Pak zanik’ v noci. Všechno zmizelo,
a každý dojem prchl z dohledu.
Tam v dáli, v dáli
v temnotě chladné,
oh, tam kdosi mne čeká otevřenou náručí!