Ve sluji smutku dřímala má duše
a spřádala sen o kouzelném žití.
Noc byla světlá. Jenom občas zavyl
zlý vítr, hvozdem temna pobíhaje.
A skvoucí žena s démantovým zrakem,
na zlatoplavých vlasech božský vavřín,
k rtům přiloženu snivou flétnu lásky,
šla zvolna stezkou s nedostupných vrchů.
A roztouženě hrála na svůj nástroj
zpěv těkajících elegických vánků,
a sny mé vstaly s lože, naslouchaly
a tancovaly v rytmu jarých zvuků...
Jak svůdný přelud, který noc mi dala,
zjev ženin mizel v bezútěšna temnu,
až posléz’ flétna, na niž sladce lkala,
se odmlčela lítostivým vzdechem.
Před mračnou slují čekám rozteskněný,
sním o čarovné, nedostižné ženě,
a píseň, kterou hrála, prozpěvuji,
by s vrchů se mi echem navrátila.