Zvučí to, kvílí... A vlny lkají sšeřenou slují.
Umdleně pláčí vybledlé báje modrými hlasy
odkvetlých tužeb, pohřbených kdysi v propastech vírných.
Lehounce slyším krápníky zvonit z klenutí sluje...
Zvučí to temně... Hle, moře zvedá stříbrné vlny!
Roste a topí znenáhla celou modravou sluji.
Slyšíš tu píseň, tu tesknou píseň bojácně sladkou,
stesk Báje, která umírá tiše v daleké zemi
neznámých moří, kde leží sníh a nic nemá srdce?!...
Ty bledá sestro, již v útlém věku vyhnali z domu
a která záhy v třeskutém mrazu poznala bídu,
slyš, temné moře, jež tesknou nocí žalostně sténá
chorobnou něhou po tobě, zlatá Princezno moje,
v jeskyni modré, kam padá dlouze čarovný měsíc.
Vidím tě v dálce, zdrásány tvoje bělounké ruce,
fantome lásky, melancholická milenko noci. –
Oh, kdybych mohl provázet tebe trnitou cestou
a krví svojí napojit tvoje vypráhlá ústa,
smutné mé srdce zachvělo by se nejvyšším blahem. –
Zvučí to, kvílí... Hle, moře zvedá stříbrné vlny!
Pozvolna topí celou tu šerou, kvílící sluji.
Slyšíš ten nápěv, plačící teskně modravou nocí?...