Před okny mými
pásma sněhu a bláta,
vůz i zvíře kams’ chvátá
s břemeny svými.
Snoubí se nebe a země,
příroda do lidí vniká,
směje se, vzlyká
v jiných i ve mně.
Jilmy se ve spaní nudí,
Ivota – ptáče
s plakátu skáče,
který vzplál rudí.
V povětří vločky bílé,
na zemi lidé víří,
masky i zrůdy míří
do pastí chvíle.
Samice neukojené,
jaré i staré mušky,
živůtky, stužky,
osudu vír je žene
průlomy světel a stínů
k jámě, jež změní
pestré to vření,
chtění i snění
v prostou hlínu.