Pláň stíny zkropena.
Jen v stuze úplňku se kreslí křoviny
a blýskne jezero jak gigantický disk,
jenž vržen v tmu.
Mne objal děs,
dech se mi zatajil ve strašné úzkosti,
jež srdce sevřela – a oči civěly
na ono jezero, jež bdělo hrozivě.
Vtom spatřil jsem,
ve mžení měsíčném, svou trudnou minulost,
jak s němé hladiny se vážně zvedala,
jak zhořklé iluse a ztroskotané sny.
A nocí nevlídnou
zněl jejich přísný soud:
nad vším, co zmeškal jsem,
co v květu zlomeno, ač v nitru vyrostlo
ve chvíli nadšení, kdy duše zpívala...
Tu žalost bezcitná mi lebku proťala –
Pak svítal den