Zemdlený smutkem, nasáklým nudou,
bolestnou touhou, zahořklým citem,
rozjitřen hudbou dumavých houslí,
zladěných v škálu nejhlubších zvuků,
spouštím zas paže, schvácené křečí,
ochablé dlouhým rozpětím marným
k zářnému slunci, mroucímu mlčky
v kaluži kalně stydnoucí krve.
Nitro mé jako končina ztmělá,
ve které mrtvé naděje straší...
Ticho mne hýčká v soucitném klíně,
hude mi píseň odešlou, dávnou,
motýli noční s pavími oky
sedají snivě na rmutné čelo..
Tesklivé stíny, rostoucí z hrobů,
malátné paže zvedáte ke mně,
v mlčícím šeru někdy vás vídám,
nad ložem mým se naklánějící,
vkládáte mrazné kostnaté ruce
na horké skráně, žehnáte mlčky
básníku žitím rozteskněnému.