Tím smutkem zemdlen, prosáklým nudou
a nezvěstnou melancholií,
omámen hudbou zraněných houslí,
zladěných nejhlouběji,
rozpínám paže své usnulé mdlobou,
schvácené křečí,
tam k tomu slunci, jež umírá tiše
v kalužích krve...
Má duše se podobá tmavému kraji
plnému příšer a visí,
jež volají do noci v jediném proudu
hubení, lační...
Ticho mne kolébá ve svojím lůně,
zpívá mi písničku dávnou,
motýli noční s pávími oky
sedají lehce na moje čelo...
Vy teskné stíny, jež vstáváte z hrobu,
ryšavé ruce zvedáte ke mně,
v stojatém šeru vídám vás často
skloněny nad svojím ložem,
zkalené zraky vzníceny žalem
kladete svoje kostnaté ruce
na moji hlavu a žehnáte mlčky
básníku znavenému.