Ó, dcero zrozená z tajemných propastí,
jak luna stříbrná bez šatů clonících,
ó, ty, jež nadšení mi vléváš do duše,
jež chtěla umříti v tragické nemoci,
v temnotách století, století teskného,
ó, drahá milenko, již svírám v náručí,
již vidím v paprscích zářících odpůldnů,
těch hodin vznešených, v nichž nymfy zpívají,
ó, luzný fantome, na mracích nesený,
v nichž vidím zářiti tvá bledá ramena
jak bílé paprsky dalekých obzorů,
ty, které opěvám a kterým holduji,
mdlý básník zrozený zas nově k životu,
já zvedám lýru svou nad uzly pohoří,
že klesám omámen lijákem akkordů,
jež rukou stříbrnou na strunách probouzíš.