Dívám se na všední dveře, bytové dveře.
Planou svým nátěrem bílým do nitra síně.
Vidím v nich více než dveře,
vidím v nich soudruha lidí,
svědka jich životních souher
lásky a záští,
které se odehrávají v obydlích jejich.
Domovní dveře!
jaký to odvěký náznak ve vás se tají.
Před zrakem duchovým vidím dveře všech domů,
podobné nesčetným ústům, která se sytí
průvodem postav, jež přijdou, mizejí denně
v budovách lačnících stále po novém soustu,
chrlících do ulic nazpět strávenou kořist,
ze které vyssály chtivě důvěrnost žití.
Života dveře!
stále se otvírající, stále se zavírající,
vedoucí k našemu srdci, k mozku a duchu,
tajemné dveře,
kterými vcházejí lidé s osudu věnem,
jimiž se ztrácejí tiše, splnivše poslání svoje,
do věčných zahrad, kde zraje ovoce Zahaleného,
u prahu vašeho chtěl bych seděti zbožně,
těšit se bohatstvím darů, jež sobě příchozí nesou
s hostiny tvůrce všech věcí,
kterou jim vystrojil štědře
před poutí v pozemskou oblast;
chtěl bych zřít odcházející
s prázdnými dlaněmi, mozky,
na šerou cestu jim říkat útěšná slova
o slasti splynutí s hmotou, o čaru přeměny její
v nesčetné tvary,
o slavném vítězství ducha, znova se vtělujícího
k povinné společné práci na poli myšlenky božské;
cítiti na bdělé tváři při každém pootevření
vznešený duchový závan
věčného žití.