Podoben vznešené duze sklenul se nad zemí mír, nad bědnou zemí a lidstvem, nad vlastí hučících moří. Minula živelná bouře, která svět zvířila mocně, zhluboka vydechlo sobě veškeré lidstvo
po hrozných útrapách, hoři, strádání, bídě. Konec je nesčetným strašným obětem lidským! Válečná Litice leží shroucena posléz drtivou tíhou své viny, uštvána běsněním zkázným.
Z ponurých rozvalin budov plazí se kotouče dýmu, podobné příšerným zjevům horečných nocí. Půda je prosáklá krví, ovzduší dosud se chvěje ozvukem vražedné vřavy.
Člověk zas procítá ze sna, který jak hrozivý upír na jeho prsou si hověl, krví žil jeho se sytě; vzpomínku na hrůzný přízrak stírá si zmateně s čela, které se bohatě perlí
prožitým děsem. Pojednou zmizelo všechno se snem, jenž dusil... Člověk se udiven dívá dokola sebe: Na stromech listoví šeptá, květiny lichotně voní,
skřivánek koupá se v modru, slunečně blaženě zpívá. Člověk je opětně tvorem, stvořeným k podobě boží, znova zas cítí se sdružen přátelstvím se všemi lidmi,
nechápe, kterak je možno krutě se vraždit, země když pro všechny stačí, všem když je laskavou matkou. Míre, ty posvátné slovo!
Míre, ty rodičko svatá, z které se zázračně rodí nebeské dítě, nesoucí ratolest lásky trpícím lidem. Míre, ty želaný hoste,
žehnán buď pod střechou lidí, kteří tě vítají šťastni, solí a krajícem chleba hledíce uctíti tebe z plného srdce. Rozevři žehnanou náruč,
obejmi všechny nás v kruhu, dovol, ať slyšíme všichni, jak se nám ozývá v prsou vzbuzené všelidství srdce... Slavnostní chvíle příchodu míru a lásky!
možno tě oslavit plně prapory, jásotem davů? možno je vyslovit řečí horoucí díky za všechno, za všechno lidstvo? možno tě vyjádřit jedním, jediným obrazem skvělým?
Náplni náznaků zářných, souhrne nejkrasších představ: lesíku, v jehožto stínu milenci k sobě se tulí, lučino, na které kvete blaženství na místo květin,
potoku, protékající svěže a radostně nitry, skřivánku, prozpěvující nad klasy zralými k žatvě, zářivá kopuli světla, pod níž plá duchový věhlas, obetkej tichým svým kouzlem
pohledy, slova a činy pozemských tvorů, nesčetným pažím dej sílu budovat na troskách starých přežilých dějin budovu nového věku důstojnou zrození příštích.
V zástupu národů šťastných, kterým tvým příchodem vzešlo volnosti, svobody slunce, v jehožto paprscích roste kýžená duchovní setba osvěty, lásky a krásy,
v zástupu dětí, žen, mužů z všech konců dálného světa, chvěje se pohnutím, stojím, na zjev tvůj velebný patřím, kterak se ubíráš klidně vítězně, slavně a smavě po naší zemi,
nemohu nalézti slova, kterým bych vzkřikl svou radost v jásotu nesčetných hlasů v ústrety tobě, cítím jen radosti slzy, kterak mé svlažují oči,
po tvářích vroucně se řinou, nadšeně pospíchám, davem razím si cestu, k tobě se blížím, chápu se lemu tvé řízy ve větru vlající vlídně,
abych jej políbil vděčně za všechny, za všechny bratry celého světa.
Cookies on Poetry Cove