Vysoká polední chvíle! –
Herojská krajina v míru uzrálém přede mnou leží,
podobna snění, jež došlo posléze uskutečnění.
Stromy, jež pyšní se plody, sklánějí úrodné větve,
slunce jak hojnosti pohár vylévá na žírnou zemi
potopu žehnané záře.
Vysoká polední chvíle! –
Není již člověka pro mne, lidstvo jak jedince vidím!
Není již prostoru, času, všechno je přítomnost věčná!
Není již hloubky, ni výšky,
všechno je bezmezným středem!
Souhvězdí nejvzdálenější na dosah ruky mé září!
Konečně došel jsem cíle, k němuž jsem směřoval věky –
vysoká polední chvíle! –
Herojská krajina v míru uzrálém přede mnou leží,
podobna snění, jež došlo posléze uskutečnění!
Kdysi, až pochopí lidé, v tom že mé vítězství ducha,
věrně že plněn byl úkol, pro nějž jsem vtělen byl v hmotu,
více až rozumět budou činu než rozumí slovům,
sledovat budou mé kroky, bolestí, radostí projdou,
branami, jimiž jsem pro ně přes zlobu, překážky kráčel,
abych jim zazpívat mohl života vznešenou hymnu,
tehdy mne milovat budou bratrsky oddanou láskou
za slunné sloky...