Náhoda svedla mne zase
po letech v otcovský dům můj.
Nábytek zestárlý, chmurný,
čalouny zatuchlých barev,
sloupkové hodiny, zbraně,
police se sborem svazků,
Byron a Goethe a Dante –
zášeří hrobky
zkoušelo usmát se na mne.
Otcovský dům můj.
Měl jsem kdy otce neb matku?
Prazvláštní nápad.
Nemohu vzpomenout sobě,
zrodil-li jsem se kdy na svět,
opravdu zrodil
v tomto či v předešlém žití.
Nemohu nezvratně chápat:
Život že může být krátký,
od dětské kolébky k hrobu,
k určité podobě přissát, omezen lety.
Cítím se závratně starým,
tisíce věků,
mladým vždy v podobě nové,
tuším shluk věků, jenž čeká
v budoucnu příchodu mého
bez konce, bez konce, měnný
život je tvorstva!
Nejsou-liž otec a matka
nástrojem zákonů božských,
znova by vtělil se člověk,
který byl dočasně pohřben
do klínu země?
Vesmír zda netvoří stále
v prostoře bezdné
rodiny omládlých světů
z pohřbených světů?
Chápu, ó chápu dnes věru
zákonnou souvislost celku:
nejen svým rodičům pouze
náleží člověk –
Vesmíre, pravěčný Otče,
před kterým klečím a jásám!
celému lidstvu, jež bylo,
trvá i bude,
náleží člověk,
mateřské zemi, jež rodí rostliny, nerosty, tvorstvo,
stvoření živlům,
pobratim krystalů, květů,
oběžnic skvoucích,
znova vždy zasedající
za hymny kosmické harfy
k Přírody korunovaci!