Přišel kdysi rytíř Graalu
do veliké dědiny,
na prsou měl krunýř králů,
na hlavě měl šediny.
Přišlo mu zde dosti cize –
ironický pro vše smích,
neznal nic než svoje vise,
bůh ví, co vše skrýval v nich.
Píval stará, zlatá vína,
říkali mu trubadur,
každou chvíli píseň jiná,
dneska v cis a zítra v dur.
A když jednou s druhy seděl
plnou číši k ústům zved’,
k zemi kles’ a slova neděl:
na rtech smích a v srdci jed!