Přijel kdysi rytíř zdáli
k lidem velké dědiny,
oči chmurným žárem plály,
hlavu kryly šediny.
Cítil se zde jako cizí –
teskný úsměv pro vše měl,
věřil ve svou slunnou vizi,
bůh ví, co v ní všechno zřel.
Měl rád stará, zlatá vína,
říkali mu trubadur,
vždy dle nálad píseň jiná,
dneska moll a zítra dur.
Kdysi v družném kruhu seděl,
šumný pohár k ústům vznes’,
mrtev klesl, slova neděl.
V nitru smutek, na rtech ples.