V mé duši znavené též chvíle jsou,
(a marno je to zapírati)
dny mladé s výčitkou kdy trpkou jdou,
že plané nechal jsem je umírati.
A tehdy žhavé tužby vyvstanou,
a chtěl bych smát se, bouřit, zpívat,
číš prázdnit rudou růží věnčenou,
nejkrasší líce dívčí zlíbat
dokud je čas a květy nezvadnou –