Dnes mám touhu neodbytnou, touhu, trhat žluté růže...
Léto usmívá se sladce, usmívá se modrem nebes,
jiskří zlatem slunce, jiskří stromů listy zelenými,
nítí v duši sladkou hudbu, mdlou a tichou hudbu květů.
A ta touha, divná touha, míti růže, žluté růže!
Teskné růže, jako samet vybledlý a zamlžený,
snivé, těžké, v plném květu, dýšící tak zvláštní vůní,
jako otevřený flakon, pohozený, vyprchalý,
která v srdci křísí staré rány svojím hořkým dechem...
Spousty růží, žlutých růží, hlavu bych chtěl ve vás vnořit,
zmámen vůní ve vzpomínce znovu zašlé lásky prožít...