Vzpomínáš, duše má, zámku
v rozkošném, kvetoucím kraji,
kde zlaté pěnkavy pěly:
budovy s věžemi v modru,
jež plály v paprscích slunce?
Sousední kouzelník hleděl
žárlivě na pyšnou stavbu,
jež rozvíjela svůj kalich,
jak velká stolistá růže;
i hloubal, jak by ji zničil.
A hle, mé životní slunce,
mé štěstí a moje lásko:
Pohasla veliká záře,
povadly zvonící květy,
umlkli veselí ptáci.
Ach, ano, princezno moje,
tak zaklel jednoho jitra
příšerný oblak můj domov
a vložil srdce mé na trůn
uprostřed Smutku a Vzdoru.