Ze šedých oblaků v mé srdce smutek kane;
listovím hraje vánek večerní.
Šeř z nebe snáší se jak roucho z fial stkané;
má duše leží na loži a sní.
Zřím známou bledou ženu, která zvolna choří,
a krutá smrt už z tváří hledí jí,
zrak z pola přivřený horečným leskem hoří,
jakoby procit z divých orgií.
Zas zrak můj dráždí onen trpký zjev,
a vždycky znovu bouří moji krev
ty tváře skvrnité a ňadra žalem bledá...
Vše mizí. Vůně pluje ze zahrad.
Jak pocítil bych prázdné hrobky chlad,
ocean utrpení v duši mé se zvedá.