Dědictví

Jsem z krásné vlasti, jež jest Evropy srdcem, z matky, jež rozkvetla před zrakem památných budov, která milovala stověžatou Prahu, jež má tolik svatyň, že v životním shonu

neměla kdy se pomodlit ve všech, jsem z otce, jenž rostl na jihu Čech jak statná lípa, která je hrdá, že bzukot včel hostí a v parnu milencům vlídný stín skýtá,

z otce vojáka, který šel do světa jako k bitvě, vybojoval si jméno a lásku lidí. Proto jsem tak mnohotvárný a prostý, neboť v sobě snoubím velkoměsto a venkov,

mohu rozumět ulicím i polím, jsem přítel všemožných strojů i květin, chápu samotu stejně jak vřavu, zpěv cikádin jak Stravinského koncert,

bystřinu jako nesmírné moře, údolí srovnávám s pohořím, blaženství s bolem, kořím se duchu a velebím hmotu, jsem sám a přece v nesčetných jsoucnech.

Jak jest úžasný život! Stojím na žírné hroudě a hlavou čním do blankytu. Svou osobnost vytěžil jsem si jak ryzí kov z rudy. Země se mnou kolotá prostorem hvězdným,

ode mne na všecky strany rozbíhají se kraje a státy, v nich doba tvoří umění, práci, pokolení za pokolením řeší svůj úkol, pokračuje a postupuje výbojně do budoucnosti.

Města! Národy! Nový světe, který se rodíš! Nový člověče, jehož tuším! Jak je to báječné prožívat všechno.

Být střediskem, v kterém se zrcadlí vesmír. Chápat život jako neskončitelnou báseň, jež unáší člověka na svých vlnách jako oceán parník, cítit houpání lodi, dýchat volnosti vichr,

zápolit s bouřemi, kochat se v pohodě slunné, být cestovatelem do všech přístavů světa, stále dychtivý jarých vzrušení, činů, stále lačný jiných krajin a postav,

které čekají na nás jako my čekáme na ně.