Záře slunce do mé dlaně kane,
v opojení věčné jarní mízy
hledím do daleka:
Jako nezměrný tok život vůkol proudí,
na hladině výška s hloubkou splývá,
do neznáma plují slavně lodi,
v každé vztyčen člověk, žhavě zpívá:
„Ze všech srdcí touha květy tryská,
ze všech očí oheň vášně blýská,
hmota volá, hmota roste, výská,
nad procitlým světem pne se věčný
vrchol palmy větry kolébaný
jako žití prapor nekonečný...“