Bílý domek v stráni stojí,
která hledí do údolí,
z polí znějí sladké hlasy,
znějí tiše podvečerem,
jak sekáči kráčí ke vsi.
Sedíme pod květnou strání,
hledíme na bílý domek,
a z těch oken něco kyne
jako staré, smutné kouzlo
neslyšených, divných bájí.
A zas svítí domek v stráni...
Pak se zvolna halí v temno.
Tu jsem zlíbal tvoje ústa,
přitiskl tvou krásnou hlavu
na svá prsa, líbal stále...
Velké hvězdy planou v nebi
žehnajíce domku v stráni.