Zvláštní domácí pán,
nikdy nedřepím doma,
šel jsem po stopách slunce,
a duchovní vůdce mne vedl,
doma je k smrti mi těsno,
pták v kleci zpitomí přec,
mám srdce jak studentský herbář,
v něm ratolest od mé dívky,
ach, uschlou,
jerišská růže kvete však uschlá,
když vnoří se do vody,
snad v mých slzách
rozkvete ratolest od mé milé.
Rád cestuji s oblaky,
to je hra pro dospělé i děti,
svítím jak reflektor
do niter lidem,
vidím, co nehledá každý,
pravdivost žití,
povaluji se v Gobi
a ryji do písku věštby,
vzpomínám na Kolumba, když větřil po Novém Světě,
kde za staletí
vyrostly mrakodrapy a socha Svobody vzplála,
a po moři zabrousím domů
na chvíli jenom,
abych posnídal skývu úsměvu,
zjistil, zda žije starý máj pejsek,
a dá-li letos reneta koše jablek,
potom zas vstoupím do vlaku očí
zjevů, jež potkal jsem
na cestě k nádraží,
každému na upomínku dám hvězdu,
mám jich vždy plné kapsy,
a rozjíždím se
do všech stran světa současně