Po smyslů bouři, zničivší zámeček štěstí v mladistvém srdci, nyjícím k slunci a květům, procitla duha, zrozená z démantů slzných, vytrysklých z očí v záchvatu trudu a teskna.
Života cestou prašnou a unavující, trpnou jak touha, bloudící dalekým světem, v úpalu slunce, v mrazícím polibku zimy ubírají se poutníci s berlami svými;
někteří pějí, jiní jdou smutně a zamlklí. U cesty v stínu jabloně radostí vzkvetlé, v náručí travin, posetých světélky květů, na chvíli usedl člověk zesláblý poutí,
píseň si mručí šťastnou jak bystřina v lukách, v očích mu kvetou kytičky pomněnek skromných... Cestou se blíží bronzově osmahlá žena, ústa má zprahlá, oči jí pohasly prachem
(patrně dlouho kráčela bez odpočinku), u muže, který hoví si u cesty v trávě, stane a zírá zvídavě do jeho tváře. Naslouchá písni, která jak bystřina zurčí,
hledá v ní úsměv, ztracený dalekou cestou; v oči zří, v kterých kytičky pomněnek teskní, cítí z nich znova voněti siré své mládí – Dlouho tak stojí, vzpomíná... naslouchá... hledí:
jako by blízko slyšela hovořit háje, jako by hebce cítila oblaka plouti nad svými vlasy... Naklání rty mdlé k ústům, z nichž bujně se řine
bystřina, která šeptá si písničku výšin; palčivou žízeň konejší nápojem svěžím, z očí si trhá paprsek pomněnky modré pro upomínku –
U cesty člověk nevidí ženina zjevu, vidí jen krásu přírody hořeti vůkol, hudbu hvězd slyší jásati v míze a v květech, tuší jen ruku života, která ho jímá,
opouští jabloň hostinou, u které seděl, podoben děcku, k matce jež důvěrně přišlo, dále zas cestou putuje prašnou a dlouhou po boku ženy úsměvné s pomněnky květem...
Jabloní větve zpívají, vítají vůní poutníky zmdlené... Život jest úchvatná píseň!
Cookies on Poetry Cove