Až jedenkrát půjdu,
s hlavou sklopenou a zraky oslněnými
sluncem, jež nad obzor vyšlo
a po němž jsem toužil a snil
celý svůj život,
až jedenkrát půjdu,
za sebou zanechávaje krvavé stopy,
duše sklíčená v životě jasném,
který kol víří a jejž jsem nepochopil,
ó tehdy také já ucítím trochu
z té nádherné záře, již rozvine slunce,
daleko od něho v údolí chladném
roznícen vzdechy zvápnělých květin,
smuten nad touhou sesláblou věky,
zapadlý básník.