CESTOU

Po bouři kruté, zničivší chaloupku klidnou v mladistvém srdci, nyjícím k slunci a květům, zasvitla duha, setkaná z krůpějí slzných, vytrysklých z očí ve chvíli trudu a teskna.

Života cestou prašnou a unavující, dlouhou jak touha běžící dalekým světem, v úpalu slunce, v třeskutém polibku mrazu kráčejí stále poutníci s berlami svými;

někteří pějí, jiní jsou smutni a zmlklí. U cesty v stínu nádherné jabloně zkvetlé, uprostřed travin, zářících světélky květin hoví si člověk na chvíli znavený poutí,

písničku zpívá šťastnou jak potůček v lukách, v očích mu kvetou kytičky pomněnek skromných... Cestou se blíží malátně brunátná paní, ústa má zprahlá, oči má pohaslé prachem

(patrně dlouho kráčela bez odpočinku), u muže, který hoví si u cesty v trávě, stane a hledí tázavě do jeho tváře. Naslouchá písni, která jak potůček plyne,

slyší v ní úsměv, ztracený dalekou cestou; v oči zří, v kterých kytičky pomněnek září, cítí z nich znovu voněti marné své mládí – Dlouho tak stojí, vzpomíná... naslouchá... hledí...

jako by blízko slyšela šuměti háje, jako by nízko cítila oblaka plouti nad svojí hlavou... Naklání rty své k ústům, z nichž klidně se řine

potůček, který zpívá si písničku lučin, palčivou žízeň ztišuje nápojem svěžím, z očí si trhá kvíteček pomněnky skromné pro upomínku –

U cesty člověk nevidí přeludu paní, vidí jen krásu přírody hořeti vůkol, slyší hvězd hudbu zpívati v míze a v květech, tuší jen ruku života, která ho jímá,

opouští jabloň nádhernou, u které seděl, podoben děcku, k matce jež důvěrně přišlo, dále zas’ cestou putuje prašnou a dlouhou po boku paní úsměvné s pomněnky kvítkem...

Jabloní větve zpívají, lákají stínem poutníky zmdlené... Život je úchvatná píseň!