Tu chvíli já mám z duše rád:
když v nebi září plno hvězd,
mdlé vůně plují ze zahrad,
a všude modré přítmí jest.
A cítím tiché vánky vlát
a trsy bílých růží kvést –
v tu chvíli chtěl bych umírat
na prahu věčných veleměst.
A v mojí duši vstávají
podivné, šeré obrazy:
zřím kraje s modrým jezerem...
Teď vidin plný je můj zrak.
To ozvěna těch pohádek
zakleta vzdychá večerem.