BLUDNÝ BALVAN

Kde místo, na němž mohu odpočinout? Kol srázné stěny smrti siné běli, a žleby, které hroty skalisk děsí, tmou bystřinami hučí v lačnou rokli;

čas od času já tuším v nadoblačnu tep mocných křídel orla vznešeného. – Je tajemno tu jako na dně mořském. Svou touhu moci o cos’ roztříštiti,

a v chaosu svých vlastních ždání zhynout!... Kde místo, na němž mohu odpočinout? Chrám vesměrný se klenu ku blankytu a rozhlašuji svoje divy větrům,

když vichří z dálav, kmeny vyvracejí. Čís’ obří ruka zvedá mračné žezlo a do pádolů sklání je, kde chaty se v slepém strachu choulí k skalní hmotě

jak plaché slípky, zřící kroužit dravce. A skryté jevy, z mého nitra trysklé vždy za večera, úl kdy obraznosti se v čarodějném kruhu vůkol hemží,

sny Přírody jsou, které ve mně dřímou, vše naplňují kouzlem bájeslovným... Já pravdu cítím z všeho neochvějnou, že trvá všechno, věčně navrací se.

Tak vysoko jsem, že již výše neznám! Mé slunné nitro žírným leskem plane, z niv oslněných stoupám rozzářeno, já blahé, které v světy blaho vlévá.

V mé sféře širem spějí spolehlivě hvězd voje – světy neúchylnou drahou. Já nejsem duše, nejsem také hmota, jsem bezdný jícen, jenž se sytí temnem.

A věky plynou, nic mne nenaplní, vše nicota je – já jsem symbol její! Jsem v tvorstvu Všeho rozmach, pravědomí, jsem neklid, Babel věčné Harmonie,

kdo ve mně číst zná, pronik’ v smysl všeho – mne hrozí se, však já vše láskou jímám, jsa nechápaný, všecko pochopuje, jsem prapočátek, budu také konec,

a Země květ jež čárný snů mých byla, se v žáru krve mé kdys narodila. Svou jásám píseň o návratu věčném... Jsme atomy, jež dají vzniky novým,

a smrt je žitím, jako žití smrtí, a nechápáno obé, klamající v svém vnějším zdání; než, kdo hloubá, vidí vždy v změně věčné jejich tajný smysl...

Snad poštěstí se a ty zbloudíš dále než ve Pravěku propast bezútěšnou v svém hledání, v němž cíl je lidské touhy. Slyš! Tam, kde nyjí snivé sedmikrásy,

jak hvězdičky se jiskří v nebi zemském a jalovec kde voní: slavík houslí... To stačí ti přec k štěstí pozemskému... Co harmonie všeho ona věčná?...

V čem hymna lásky tvorstva nekonečná!?... Kde neměnného Losu jistá meta?... Kde počátek je, závěr celku – světa?... Ti, kteří ke mně spějí sráznou stezkou,

a jimž jsem démon snu a prohloubení, v té výši, která vichrů oblastí je a slavnostního v sobě přemítání, se navzájem v svých očích zrcadlíme,

my věčně blízcí, věčně vzdalující, vždy snící dolů, vnitřně k výši hnáni a naposledy v sobě překonáni. Ó vření, vření, obřích vzruchů vření

a nikde pro ně pevné formy není... Hle, myšlenka jsem, nad tebou jež skví se v svém chladu, ústa cudně nad vše pnící, k nimž luna, slunce spějí spočinouti

v své slavné pouti mořem vesmírovým. Jsem věčné „tuším", nikým nezbadané, v mém lesku svítí vodstva nepřeplutá a rostou věže božnišť světa božstev.

Znáš Vesmíru taj? Co ti o něm známo? Zři v lidské nitro, pohleď v okruh sebe. Sám o sobě jsi světem nejvlastnějším, svým kosmem v malém, v dostih smyslů; tvůrcem!

Když nebylo Nic, ty již byl jsi tady, až všemocný duch, který všeho původ, tě vzbudil k duši, k žití, ke vědomí a dal ti tvořit jako on kdys tvořil

a vnukl tobě dar své tvárné síly! Je ve mně mír, vždy mírem eksistuji, jsem cestou tvojí, každý nedojde mne, neb cesty ke mně míří výšinami

a ledovci a moři, proláklinou; kdo ve mně je, zná tajný význam všeho, jsem odlesk niter věčné symfonie! V nížině klidné poblíž’ horské chaty

teď bludný balvan dřímá obemšený již v smírném v sobě samém obrážení; kol něho pase horal stádo bravu a heleká si nápěv na fujaru:

zpěv o pralese, slunci, hloubce, živlu, zpěv o pramenu, sluji, stezce, ozvě a mořském oku, sopce, o ledovci, jenž strmí mrazně, přísně jako Osud

v dál nad krajinou, skvoucí protrpěným a neskonalým blahem domoviny.