Ve tmavém stínu hor, kde slavíci se bojí,
jak bílý paprsek, hle, zahalená paní,
pozvolna kráčí v snech, kosatce v ruce svojí,
po břehu potoka, nad nímž se vrby sklání.
To bývá z večera, kdy šero mdlé a teskné
nad krajem unylým jak závoj ženy splývá,
a měsíc stříbrný se v modrých vodách leskne,
a vánek naivní v haluzích stromů zpívá.
Tak kráčí malátně ta zádumčivá žena,
jak hvězdy zářící jsou velké oči její,
a vlasy havraní jí plynou přes ramena
a bílé lilie se před ní uklánějí.
Topoly ševelí a útlé břízy s nimi,
a kterak ubírá se, cestou ze sna plaší
labutě ospalé, jež třepou křídly svými,
co závoj stříbrný se s nebe k zemi snáší.