Lesk slunce shas, a přibývá již temna,
v údolí dávno usnul bílý den,
a s nebe splývá šera rouška jemná.
Po polích občas kvílí větru sten,
a stará alej ve tmách vážně kyne,
že poutník staví kroky vyděšen.
Nad skalní stěnou luna mdlá se šine
a ozařuje okvětený břeh,
kol něhož malý potůček se vine.
Je večer. Vůkol vítr ztajil dech,
a duše šeptá netušená slova,
jež skrývala den celý ve ňadrech:
Mé pohádky se probouzí vždy znova!