Sníš v loktech lagun lazurových vod,
snů minulosti básni kamenná.
Vše spí zde. Chrámy, palác dožecí
i modř, jež jižní vášní vznícená.
Jsou plny vrásek staré paláce,
jež přísně zrcadlí se v průplavech,
jichž smutnou vodou bloudí gondole,
s nichž vzlétá lásky smích či žalu vzdech.
Když zjitra slunce vjíždí nad obzor,
zář’ zlatorudá zpívá nadšením,
tu mroucí Benátky vždy na chvíli
se přiodějí rouchem dožecím.
Již na palác dožecí sněží měsíční svit.
A z průplavů soumraku slyšet biondettu znít.
Ruch nábřeží prchá. Most vzdechů sesul se v tmách.
Spí Benátky s věžemi, chrámy na lagunách.
A z rozvalin slávy, jež chmurně u moře sní,
jak ze hrobu výkřiky hodin výstražně zní.