Sníš na lagunách zelenavých vod,
ty minulosti básni kamenná,
tvé věže, chrámy, palác dožecí,
tvá modř, jež žárem jihu vznícena.
Ó, tichý smutku starých paláců,
jež v kanálech svou hrdost shlíží kol,
na jejichž vodách plují gondoly,
z nichž zvučí písně sladkých barcarol.
Když z rána slunce vzchází nad obzor
a rozleje svou záři nade vším,
tu zdá se vždy, že město zahoří
jak kdysi zase v rouše dožecím.