BATHYBIUS

V nejhlubších hlubinách tmavých širého, valného moře, v bahnu a temnotě ležím, nestvůrné pralátky zbytek,

prvních dnů stvoření svědek, prvních dnů stvoření země. Dosavad vědomí žije v pohřbeném pralátky zbytku doby, kdy nalézala se země v svém prvotním stavu,

žhavá a parami hustě zastřená jakoby pláštěm, kterým ni jediný zásvit sluneční nemohl vniknout k vroucímu povrchu hmoty v celek se utvářející. Páry se srážely v prázdnu, dolů zpět padaly deštěm,

znovu se vypařovaly na žhoucím povrchu zemském proces ten trval tak stále, titánský, úděsný zápas ohně a vody, až posléz vítězně voda přemohla ohnivý živel.

Na místech chladnějších voda počala shromažďovat se, počátek zemského moře, které se postupně jalo oblévat hrboly zemské;

počalo dovnitř se hloubit, stlačujíc ohnivou výheň ke středu hořící koule. V hlubinách prvního moře uleh’ jsem vyčkávající, až moje nadejde doba.

Dosavad nebylo tvora na celém povrchu země, nebylo podmínky k žití. Slunce se nemohlo prodrat doposud obalem parným.

Pouze tam v hlubinách vodních v náruči pralátky živné, ku které prodral se přes vše zárodek životoplodný, který se na cestu vydal etherným mořem

z neznámých planet, na nichž vlád’ dávno již život, pouze tam v hlubinách tmavých přípravy dály se tajné

k zplození prvního tvora. Propastná chvíle! První když trilobit zrozen v náruči mojí; dosavad bez očí, slepý ve tmách žil hlubiny mořské.

Pozvolna v mezerách strašných tisíce, tisíce věkův od tvora počátečního život se vyvíjel stále; v posled až k člověku došel. Celou zem’ ovládl člověk, města si vystavěl mocná,

pronikl vysoká horstva, v lodích si podrobil moře, dopravní železnou sítí obepial dokola zemi, aeroplány se zmocnil vzduchové, blankytné říše. Ovládán plamenným duchem,

vývojem mozkové práce, chtěním a vůlí a touhou, zplodil si básníky, vědce, vladaře, bohy a světce, stále hnán výše a výše, k hranicím dokonalosti.

Pouze já v hlubinách tmavých širého, valného moře, v bahnu a temnotách pohřben, nestvůrné pralátky zbytek,

prvních dnů stvoření svědek, prvních dnů stvoření země, nemohu zapomnít stále zázraku, nad nějž už nikdy nebude většího v světě:

stvoření prvního tvora, z kterého ostatní vznikli. Stále jsem prochvíván ještě slastnou tou, omamnou chvílí, kdy v mojí náruči živné zrodil se trilobit první,

praotec stupnice tvorů, ze které vítězně vzešel všemocný člověk.